Bez mučení přiznávám, že se spíš řadím ke konzumní složce společnosti. Slow fashion (udržitelnou „odpovědnou“ módu) teprv začínám objevovat. Nicméně i já za ty roky „dozrávám“, a uvědomuju si, že ne každý nákup ve slevě je výhra…
Patnáct let zpět jsme jako puberťáci chodili do New Yorkeru a moje největší životní výhra tehdy byla nákup fakt ošklivé mikiny za 179,- (ale! zlevněné z 799,-! no, neber to!). Taky si pamatujete jejich zvláštní cenovou politiku? Mazec byl, když něco došlo až na magickou cenu 29,-. Takhle jsem pořídila oba díly plavek, ultra krátký šaty, triko, kraťasy a moře doplňků… podotýkám, že jsem neměla skoro peníze, ale jakmile jsem dostala kapesné či peníze z brigády, valila jsem do obchodu. Naši mě moc nepouštěli ven s ostatními kamarády, takže za pivo jsem moc neutrácela:D A takhle jsem hromadila a hromadila… no prostě převažovala u mě kvantita nad kvalitou… taky jste to tak měli?
Postupně jsem z New Yorkeru přešla na HMko. To jsem panečku objevila Ameriku! HMko je dneska prototypem fast fashion, a i když už na hodně oblečení věší cedulku „ECO aware“, obávám se, že jim to stejně moc nepomůže.
Pak jsem objevila Resereved (věděli jste, že je to polská značka? Patří k nim ještě House, Cropp a MOHITO), MANGO, ZARU a zbytek španělské skupiny Inditex (Pull and Bear, Stradivarius, Bershka). Všechny tyto značky jsou na fast fashion black listu.
Proč je to vlastně špatně?
Protože je to prostě byznys, kde je cílem za minimální náklady dostat co nejvíc. Kvalita šla dolů, aby lidi museli každý měsíc chodit pro nové bílé tričko a tím se právě celý řetězec zrychluje – proto slovo „fast“. To, v jakých podmínkách se to šije, radši ani nebudu otevírat. Ale proto to nepíšu. Chci ukázat něco jiného…
V posledních pár letech jsem nad tím začala přemýšlet jinak. Ano, ve skříni sice mám 60 párů bot, tak 40 kabelek a třicatery džíny, ale jsou to vesměs všechno značky výše zmíněné. Navíc 90% věcí je ze slev a výprodejů. Bojím se i tak spočítat, kolik peněz jsem od dob New Yorkeru, do své skříně investovala. Teď už to ale cítím jinak…
Místo pěti triček v HM po padesáti koruně se začínám dívat na stránky Massimo Dutti (sice taky patří k Inditexu, je to kvalitější bratr ZARy, kde ve slevě triko stojí pětikilo), na Pietro Filipi (což je česká značka) atd…
Letos ve výprodejích jsem samozřejmě opět nakoupila něco málo ve fast fashion obchodech, ALE chtěla jsem sehnat smetanový kabát…a i když jsem pár kousků v obchodech viděla, ta kvalita prostě nebyla dobrá. Dřív už jsem takový kabát měla. První byl z Orsay, druhý z Manga, ale oba po 2 sezónách prostě už byly ošuchané, však to znáte… Tak jsem chtěla udělat pokus, jestli tak dopadne i dražší kabát.
A teď pointa celého článku:
Má smysl si koupit věc, na kterou se těšíte a pečlivě vybíráte, když je ve slevě „jen“ za tisícovku a není nejkvalitnější?
Nebo radši obětovat 4x víc s vědomím, že mi ale ten kabát vydrží 4x déle?
V Pietro Filipi mají nádherné luxusní kabáty (v porovnání s HM atd.) ve slevě za 4-5 tisíc. Ano, je to hodně peněz (čtou to doufám obyčejní lidi:) ), ale když si spočítáte tzv. cost-per-wear, neboli náklad na jedno nošení (čím víckrát si kabát vezmu, tím bude levnější), vyjde stejně, nebo dokonce levněji.
Takže moje nová filozofie:
Snažit se nadčasové a „důležité“ kousky kupovat v kvalitnějších obchodech. Myslím, že to Pietro Filipi není pro začátek vůbec špatný:)
Taky vůbec není špatný hledat nějaký luxusnější sekáče, loni jsem si v Holandsku koupila kabelku Valentino, kterou bych si v životě normálně nekoupila. A mám radost, protože je fakt kvalitní a nestála ranec. Obecně mám pocit, že jakýkoli second hand je dneska výhra – seženete tam kvalitnější věci než z obchoďáku.
A jestli jste dočetli až sem, tak si toho nesmírně vážím!
P.S.: Kabát pořád nemám, nenašla jsem zatím přesně takový, jaký bych chtěla:D
Klidně napište na FB pod odkaz na tenhle článek, jak to máte s nákupy vy… ráda si to přečtu:)
Šárka
